Byť jeho kariéra trvala pouhých třináct let, dokázal rodák z Murmansku opravdu hodně. Vyhrál Stanleyův pohár, ve sbírce úspěchů má také tři tituly mistra světa, jeden bronz a vítězství juniorského šampionátu. Přesto mohl dokázat víc. Jen kdyby nebylo té autonehody...
„Byl to jediný Rus, který se nebál hrát do těla. Snažil se trefit každého, kdo stál na bruslích," vzpomínal po letech skaut Neil Smith. A byla to pravda. V zápase Rusko - Kanada na juniorském mistrovství světa v roce 1987 poprvé výrazně Konstantinov zaujal vedení Rudých křídel.
Detroitem byl draftován o dva roky později a doslova zničil předsudky o Evropanech. Prý byli na NHL příliš měkký. Přezdívka Vladinator, kterou zanedlouho Konstantinov získal, jasně dokazuje, že přesvědčení o evropských hokejistech dokázal změnit.
Konstantinov byl v Detroitu členem slavné ruské pětky (společně s Fetisovem, Larionovem, Fedorovem, Kozlovem) a patřil k pilířům zadních řad. Rozdával tvrdé hity, nebál se poprat a byl také produktivní. V sezóně 1995/1996 vyhrál cenu pro nejlepšího hráče v +/- se ziskem 60 plusových bodů.
S největší pravděpodobností by také vyhrál Norrisovu trofej pro nejlepšího obránce, jenže v jeho posledním ročníku 1996/1997 skončil druhý za Brianem Leetchem. Chuť si spravil v play off, které dopadlo pro Rudá křídla fantasticky. Detroit se dočkal Stanley Cupu po dlouhých 42 letech a velkou měrou se na něm podílel samozřejmě i Vladinator.
Pouhých šest dní po zisku nejcennější trofeje zamířila limuzína s Konstantinovem, Fetisovem a masérem Mňacakanovem z golfu do restaurace, kam ale nedorazila. Řidič ztratil kontrolu nad řízením a narazil ve velké rychlosti do stromu.
Následky byly katastrofální i díky tomu, že osazenstvo Rudých křídel nebylo připoutané. Fetisov utrpěl zlomeniny žeber, poranil si i plíce, ale další sezónu hrát mohl. Mňacakanov a Konstantinov utrpěli těžká zranění a zůstali v kómatu.
Ruský zadák se probral po několika týdnech, kvůli poranění hlavy se již nikdy nedokázal stát úplně mobilním. Měl problémy s mluvením a jeho kariéra musela být ukončena, jelikož byl upoután na invadilní vozík.
Ttakto dopadla limuzína, ve které se Konstantinov vyboural, foto: clickondetroit.com
„Okamžitě to ukončilo naše oslavy. Dosáhli jsme velkého úspěchu, ale nebylo to podstatné," uvedl Larry Murphy. Na jeho slova navázal trenér Scotty Bowman, který v čase tragické nehody byl doma v Buffalu: „Byly to těžké týdny. Stále je to bolestivé téma."
Nicméně město to společně s ostatními hráči ještě více semklo. V následujícím ročníku hráli hokejisté v dresech s nášivkou, na které bylo v angličtině a ruštině napsáno slovo "věřím" doplněné o iniciály Konstantinova a Mňacakanova.
„Nikdo to nahlas neřekl, ale všichni to věděli. Museli jsme titul obhájit. Pro Vladiho," vzpomíná po letech brankář Chris Osgood. A tak se i stalo. Rudá křídla vyválčila i Stanley Cup v roce 1998. Mimochodem, jméno Konstantinov na poháru naleznete, byť neodehrál jedinou minutu. Stále byl pro všechny součástí týmu.
Když kapitán Steve Yzerman přebíral pohár, udělal velké gesto. Předal jej na vozíku sedícímu Konstantinovi a společně s dalšími hráči s nim objel kolečko halou. Diváci ve stoje tleskali. Silný moment.
V současnosti Konstantinov žije v Ann Arboru, což je kousek od Detroitu. Občas navštíví Little Caesars Arenu a podívá se na utkání, protože má od organizace vyhrazené místo. Samozřejmě nechybí při největších klubových událostech.
Jeho číslo 16 nebylo nikdy vyřazeno, přesto je posledním hráčem, který jej na dresu Red Wings nosil. V roce 1999 Pat Verbeek, posila Rudých křídel, která byla na toto číslo zvyklá, vzala 15. O dva roky později se v podobné situaci ocitl slavný Brett Hull, který sáhl po čísle 17. Xavier Ouellet nosíval 16 na farmě v Grand Rapids, v Detroitu přesedlal na 61.
I to ukazuje, jakou úctu si Vladimir Konstantinov v Hockeytownu vysloužil. A zcela jistě by dokázal více, kdyby ho nepřízeň osudu ve třiceti letech nezastavila.
