V roce 1938 se českoslovenští hokejisté na Mistrovství světa umístili jako bronzoví. Vypadalo to, že budoucnost je růžová - pravda, za hranicemi vyhrožoval Hitler, ale zatím to na válku nevypadalo. Když přišla - sport se dlouhá léta odmlčel.
Nakonec jsme se dočkali a po dlouhé pauze v roce 1947 jsme poprvé v historii vyhráli na na Mistrovství světa zlato. A to rovnou na domácím ledě, na pražské Štvanici. Nikdo nechtěl turnaj organizovat, proto byl přidělen Československu "shora". Tehdy se hrálo pod širým nebem, bez helem a pořádných chráničů. Národní tým byl složen hlavně z hráčů LTC Praha, kteří 10krát po sobě vyhráli ligu (mimochodem, LTC znamenalo Tennis Lawn Club). Trénoval kanadský Slovák Mike Buckna.
Zázrak na domácím ledě
Kanada nedorazila. Hlavním soupeřem byli Švédové. Otatní soupeři byli slabí, nad Rumunskem jsme vyhráli 23:1, nad Polskem 12:0 a nad Belgií dokonce 24:0! V hlavním zápase nás Švédové porazili. Jenže Švédové nakonec podcenili Rakušany, kteří zahráli zápas století a vyhráli 2:1. Československo se stalo mistrem světa! Začali se množit fámy, že jsme podplatili Rakušany vlaky plnými brambor. Režisér Frič natočil romantickou komedii, která začala polibkem na zmiňovaném zápase. Československo bylo na špici, na olympiádě jsme skončili druzí za Kanadou, měli jsme jen horší skóre.Za dva roky dokázalo Československo úspěch zopakovat. Opět doma a opět se stejnými hráči. Zdálo se, že padesátá léta budou ve znamení středoevropského hokeje. Jenže pak na naše hráče začaly padat kruté rány osudu a v padesátých letech naše vlajky na stupních vítězů chyběly. V politice se experimentovalo, což se negativně přelilo do sportu. Masově se začaly rušit zahraniční zájezdy, kolo šťěstí se na několik let dotočilo.
Nenechte je zdrhnout
Problém byl, že ze země začali emigrovat sportovci a najednou byli hokejisté pod drobnohledem. Dva uprchli z turnaje ze Švýcarska, což byl skandál. Když se brankář Modrý, strůjce dvou zlatých úspěchů zeptal ministra Kopeckého, zda ho pustí hrát do Kanady, dostal neurčitý souhlas. Později ministr porušil slovo. Hokejisté začali vést debaty o emigraci. Agenti bezpečnosti je sledovali a dokonce organizovali provokace. Hokejisté se rozhodli zůstat doma (hlasováním celého týmu), nakonec je všechny pozatýkali i tak. Za špionáž – ve vykonstruovaném procesu.Paranoji komunistů způsobila tragická událost. Šest z našich hokejistů během letu na Britské ostrovy zahynulo ve vodách kanálu La Manche. Jenže vláda si myslela, že emigrovali. Ignorovala, že Francouzi našli tělo pilota, i to, že poslali odškodnění rodinám hokejistů (které komunisté zadrželi až do doby kdy peníze po měnové reformě ztratily hodnotu). Straničtí funkcionáři si mysleli, že hokejisté uprchli. O rok národní tým nepustili na Mistrovství v Anglii. Vymluvili se na to, že Britové nedali víza dvěma reportérům z Československého rozhlasu (což se ukázalo jako lež).
Z hrdiny kriminálník
Ze dne na den se náš zlatý tým ocitl ve vězení (někteří hráči jako kapitán Zábrodský procesu uprchli, což podnítilo nepotvrzené řeči, že byli udavači. Zábrodského později obvinli ze sázkových machinací, emigroval a dožil se téměř sto let). Rozsudek pro odsouzené byl většinou patnáct let. Obdrželi později sice amnestii, ale například brankář Bohumil Modrý byl v jáchymovských dolech ozářen a umřel ještě před padesátkou. Právě Modrý byl největší obětí represí - komunisté celou akci nazvali Akce Modrý. Ten však už v reprezentaci skončil dříve a nezúčastnil se debaty o emigraci. Bavil se jen s prezidentem republiky o legální možnosti hrát v Kanadě. Tam byl považován za hvězdu. Doma ho poslali do uranového dolu.
